Japonsko či Korea jsou významnými obchodními partnery pro řadu českých firem. Stále více tuzemských podniků proto využívá možnost firemních kurzů asijských jazyků. Ty se zaměřují především na konverzaci a gramatiku, důležitou součástí výuky je ovšem i seznámení se s kulturními zvyklostmi dané země.
Japonsko a Korea patří mezi pět největších zahraničních investorů v ČR. Není tedy divu, že mezi firmami roste zájem o kurzy místních jazyků. I přes zvyšující se poptávku však asijské jazyky stále tvoří jen malé procento jazykové výuky. „Pořád jde o ‚něco navíc‘, když chce exportující firma zaujmout obchodní partnery. Podíl asijských jazyků na našich kurzech činí zhruba dvě procenta. Nejoblíbenější z nich je japonština, následuje korejština a čínština. Nejčastěji vyučujeme obchodní oddělení či management firmy, aby mohli zaujmout asijskou klientelu,“ říká Simona Škurková, ředitelka jazykové školy Lingua Centrum.
Na angličtinu nespoléhejte
Vzhledem k tomu, že jsou asijské trhy poměrně konzervativní, je znalost jazyka pro české firmy značnou konkurenční výhodou. „Znalost japonštiny, byť minimální, rozhodně pomáhá prolomit ledy s obchodními partnery. Pokud na ně promluvíte japonsky, je to, jako když na nás Američan promluví, klidně i lámaně, česky,“ popisuje japanistka Lada Homolová.
„Japonci se navíc velmi často stydí mluvit anglicky. Japonská abeceda je slabičná, jediná souhláska, která existuje samostatně, je N, takže shluky souhlásek jsou pro ně obtížné k vyslovení. Hlásky L a R jim splývají. Výuka angličtiny je v Japonsku obecně hodně o drilu a gramatice, takže lidé nejsou zvyklí mluvit, natož v jazyce, u něhož nemají leckdy ideální výslovnost. O to víc tedy ocení, pokud někdo také projeví snahu a opustí svou komfortní zónu,“ vysvětluje.
Abecedy o tisících znaků
Asijské jazyky jsou obecně považovány za velmi těžké, značný podíl na této reputaci ovšem má jejich složité písmo obsahující tisíce znaků. Zatímco česká abeceda používá jen 42 položek, u čínštiny jde o několik tisíc znaků a další desítky tisíc v současnosti nepoužívaných znaků.
„Japonština má, na rozdíl od čínštiny, kde jsou jen znaky a člověk se jim tedy nevyhne, i dvě slabičné abecedy, které umožňují zápis řeči i bez znaků, ale mnoho slov v japonštině jsou homofony, tedy zní stejně, ale píšou se jiným znakem, a právě tento znakový zápis rozlišuje význam. Takže alespoň nějaké znaky se člověk naučit musí. Mimochodem, aby si člověk v Japonsku bez problémů přečetl noviny, musí umět 2 136 znaků,“ podotýká Lada Homolová s tím, že v kurzech pro firmy se však větší důraz klade spíše na konverzaci a gramatiku.
Vedle toho je ale rovněž velmi důležité seznámit se s kulturními a společenskými zvyklostmi dané země. O tom, že například Japonci místo podání ruky zdraví úklonou, se obecně ví. Již častěji se ovšem zapomíná na to, že tato úklona by měla mít i patřičnou hloubku a délku v závislosti na požadované úrovni zdvořilosti (zjednodušeně řečeno, mezi kolegy stačí úklona mírná a krátká, pokud zdravíte ředitele, je potřeba uklonit se více a vydržet v úklonu déle).
Když „trochu“ znamená „ne“
Odlišná kultura Japonců se ale samozřejmě promítá i do jazyka. „V našich kurzech se kulturní zvyklosti a normy rozhodně též probírají. Člověk může rozumět gramatické struktuře věty, znát všechna slovíčka, a stejně nepochopí význam, pokud nezná souvislosti či nerozumí mentalitě daného národa. U japonštiny to platí obzvláště,“ informuje Simona Škurková.
Japanistka Lada Homolová její slova potvrzuje. „Když vám například někdo na prosbu o půjčení či zajištění něčeho odpoví ‚Muzukaší desu, ne‘ znamená to v překladu zhruba ‚No, to bude obtížné‘. Ve skutečnosti tím ale myslí prostě ne. Nepůjčí, nezajistí. V Japonsku není slušné odmítnout přímo, a pokud toto člověk neví, ztrapní sebe i tázaného tím, že se začne doptávat, co na tom bude těžké a podobně,“ uvádí příklad Lada Homolová s tím, že podobná je situace například i u slůvka „čotto“, tedy „trochu“, které většinou v kontextu opět znamená prosté ne.
Důležité je také v konverzaci používat výrazy vhodné pro potřebnou úroveň zdvořilosti a formálnosti, přičemž neplatí, že by vyšší formálnost vždy byla ku většímu prospěchu, než menší: přílišná formálnost by u méně vysoce postaveného člověka působila tak, že si jej mluvčí dobírá. A zatímco u nás je zvykem neskákat do řeči a mlčky poslouchat, v Japonsku je mlčení nezdvořilé. Je tudíž nutné alespoň přikyvovat, ideální je ovšem vstupovat mluvčímu do promluvy slovy jako „Aha!“, „To je zajímavé!“, „Vážně?“ a podobně.
Čtyři užitečné fráze, kterými zapůsobíte na kolegu z Japonska
- Konničiwa – Dobrý den
- Ohajó gozaimasu – Dobré ráno
- Hadžimemašite, Petr to móšimasu – Těší mne, jmenuji se Petr
- Dózo jorošiku onegaišimasu – Rád Vás poznávám
Martin Foral