Cesujete rádi? Chtěli byste se někdy podívat na Velikonoční ostrovy? Nebo do Malajsie? Pokud jste si alespoň jednou odpověděli ano, tak je tento článek právě pro vás. Ale i kdyby snad byly vaše odpovědi jen záporné, nelze jeho přečtení zakázat.
[ad#obsah]
Slyšeli jste někdy o orlosupu bradatém? Možná v souvislosti s libereckou zoologickou zahradou a možností prohlédnout si jej zblízka prostřednictvím kamery umístěné u jeho hnízda v této zoo. To zubra evropského jistě znáte všichni. Proč zde zmiňuji právě tyto dva živočišné druhy? Před několika lety jsem se zúčastnil cesty na západní Kavkaz. POrlosup bradatýrocházeli jsme hory od Archyzu až k hoře Elbrus a nutno říci, že zdejší krajina je vskutku nádherná. Po návratu opět přišel běžný život studenta vysoké školy. A při diskusi s jedním vysokoškolským pedagogem přišla řeč také na mou cestu po Kavkaze. Pan docent se zajímal o mé poznatky a jako zoolog zmínil právě orlosupa, který zde žije a zubra, jehož stanoviště by mělo být v Těberdinském zapovjedniku (psáno foneticky, zapovjednik – заповедник je přírodní rezervace). Cítil jsem se vskutku trapně, protože tyto skutečnosti o kavkazské přírodě pro mě byly zcela nové. Moje reakce tudíž byla rozpačitá a pan docent samozřejmě pochopil, že o zvířatech, která se zde vyskytují, nic nevím. Prohlásil, že jsme alespoň viděli pěkné krajinky. Musím uznat, že mě naprosto perfektně a správně „setřel“.
Tehdy jsem nejel do Ruska studovat zdejší faunu, mým cílem bylo spíše dobrodružství, krásné hory, zkrátka všechno, kvůli čemu je dnes cestování do dalekých krajin tak oblíbené. Ovšem připomínka pana docenta byla jedním z impulsů, díky kterým jsem začal o cestování přemýšlet. Má smysl, aby člověk jezdil nebo létal tisíce kilometrů jenom kvůli tomu, aby viděl krásné hory? Není navštěvování zemí za východní hranicí Evropské unie jen módou, snobismem? Dle mého je třeba, aby byla cílem cest do vzdálených zemí nejen rekreace, užívání si a hezké zážitky, ale především poznání. Poznání něčeho nového, ať už z pohledu biologického, sociologického, geografického, kulturního nebo jiného.
Domnívám se, že kvůli pěkným a zajímavým zážitkům není třeba cestovat přes půl světa, i když i tam je jistě najdeme. Člověka nadchne pohled na strmé štíty, zapadající slunce v horách, hluboké lesy, překrásná údolí s ledovcovými řekami. Kdo však byl někdy ve Volovských vrších ví, že hluboké lesy bez jediného turisty jsou za humny. A Tatry nebo Alpy nabízejí člověku toužícímu po aktivním odpočinku nebo sportovním výkonu spoustu možností. Jednou ze zajímavých a mohlo by se říct i exotických zkušeností bývá při cestách na východ setkání se stády dobytka, většinou ovcí, a s jejich pastevci. Zvířata pasoucí se na zelených kopcích doprovázená štěkotem psů, pastevec s holí v ruce, čepicí na hlavě, pevnými botami na nohou, to je scenérie až romantická. Ale taková pasoucí se stáda lze potkat i v horách na Slovensku. Minulý rok jsem měl možnost během své brigády v jednom zemědělském podniku zde v České republice pást krávy. Každé ráno o půl šesté jsem vyhnal dobytek ze stájí. Chvíli poté, co se krávy začaly pást, vycházelo slunce, které postupně ozařovalo jednotlivé kouty malebné kopcovité krajiny Vysočiny a zvířata na pastvě. Vskutku nádhera, jako někde na Kavkaze, jen místo pasteveckých psů mně pomáhal elektrický ohradník a kopce byly poněkud menší.
Krása nám někdy uniká i když ji máme doslova a do písmene na dosah ruky. Není to tak dávno, co jsem ležel na posteli a najednou padl můj pohled na kvetoucí vánoční kaktus na okenním parapetu hned vedle postele. Byl květy doslova obsypán. Desítky krásných červenorůžových květů na rostlince visely jistě již několik dní a přece jsem si jich předtím nevšiml. Myslím, že tak to může být i s cestováním. Hledáme zajímavé věci někde velmi daleko a přitom nevíme, co máme ve svém vlastním pokoji.
procestoval, prožil a sepsal Vít Plíhal