V neděli 17. května uplyne 66 let od plánovaného pokusu o státní převrat, který měl svrhnout totalitní komunistický režim, do kterého se, prostřednictvím skautské vedoucí Dagmar Skálové, zapojilo několik desítek skautů, z nichž 9 bylo odsouzeno k mnohaletému vězení. V srpnu 1949 pak vynesla komunistická „justice“ rozsudek nad skautskou vedoucí Dagmar Skálovou. Za podíl na přípravě protikomunistického státního převratu byla odsouzena k trestu odnětí svobody na doživotí.
[ad#obsah]
Na Dagmar Skálovou, skautským jménem Rakša, se v roce 1949 s žádostí o spolupráci obrátila důstojnická odbojová skupina vedená majorem Květoslavem Prokešem a právníkem Jaroslavem Borkovcem. Dagmar Skálová spolu s Jiřím Navrátilem a Jiřím Řehákem zapojila starší skauty, kteří měli působit jako spojky a zajišťovat lékařské ošetření. Vojáky však pravděpodobně už od začátku sledovala tajná policie a při nástupu do akce více než 160 členů skupiny a zhruba padesát skautů pozatýkala. Zatčeným skautům se díky mlčenlivosti při výsleších, skautským dovednostem a zejména pomocí morseovky podařilo smluvit na stejné výpovědi „že šli na noční skautskou bojovou hru“. Během vyšetřování se Dagmar Skálová chovala velmi statečně, veškerou „vinu“ brala na sebe, takže v tzv. „skautském procesu“ nakonec bylo odsouzeno jen devět skautů, většinou k trestům vězení od jednoho do pěti let, které v komunismu patřily k těm kratším.
Dagmar Skálová byla ovšem pro „velezradu“ odsouzena na doživotí. Druhý nejvyšší trest, 20 let, byl udělen Jiřímu Navrátilovi. „ V organizaci převratu jsme byli někde na konci, za což tresty byly úplně jiné. Ale z propagačních důvodů potřebovali udělat skautskou protistátní skupinu, kde na prvním místě musela být Dagmar Skálová, která to organizovala, a já jsem byl její zástupce. Takže ona dostala doživotí a já jsem dostal dvacet roků,“ vzpomíná Jiří Navrátil, dnes místostarosta Junáka – českého skauta.
Na předtištěné otázky vězeňského dotazníku odpověděla Dagmar Skálová bez váhání: Nesouhlasila s hospodářským a politickým vedením státu a vadilo jí, že na vedoucí místa byli dosazováni neschopní jedinci. Vadila jí nesvoboda, z níž plynulo pokřivení lidských charakterů. „Cestou ze soudní síně mi pak povídá bachařka: ,Skálová, co jste tak veselá? To jdete domů?´ Já na ni, že ne, že mám doživotí. Nevěřila mi. A já přitom myslela na kluky z našeho skautského střediska, na ty, kteří snad ve stejné chvíli odcházeli domů.“
Z doživotního trestu strávila Dagmar Skálová ve vězení dlouhých šestnáct let a nepoddala se ani tam: roku 1956 patřila do skupiny politických vězeňkyň, které napsaly protestní dopisy o porušování lidských práv v tehdejším Československu generálnímu tajemníkovi OSN, což vedlo k odkladu jejího propuštění z věznice. Za svůj životní postoj založený na skautských ideálech svobody, demokracie a odpovědnosti vůči svému okolí byla Dagmar Skálová v roce 1997 vyznamenána Řádem T.G.M.
Dagmar Skálová pocházela z Plzně, kde se aktivně věnovala skautingu. Společně se svým manželem, taktéž významným skautským vedoucím, se později přestěhovali do Prahy. V Praze probíhala i většina příprav plánovaného převratu. Jejím manželem byl Karel Skála, taktéž politický vězeň z doby komunistické diktatury.
Mnoho skautů a skautek v komunistických věznicích a lágrech strávilo dlouhé roky nebo bylo popraveno. Skautské hnutí si v těchto dnech připomíná památku hrdinů, kteří v sobě našli odvahu stát si za svým demokratickým přesvědčením s vědomím, že dávají v sázku svoji svobodu a možná i život, když se rozhodli aktivně přispět k pokusu o zvrat poúnorového politického vývoje.
Jitka Taussiková