Varování pro všechny vrstevníky, jak se po měsíci tvrdé práce nedostat do dluhů, jako se to stalo loni mě.
[ad#obsah]
Je tomu právě rok, co ke mně přišel kamarád, že sehnal super brigádu, ale že k tomu potřebuje někoho s autem a ještě pár lidí, kteří se budou skládat na cestu. Jelikož jsem měl zrovna po zkouškách, v kapse jen pár stokorun a marně jsem v naší vesničce hledal přivídělek, s radostí jsem mu přikývl.
Jednalo se o totální rekonstrukci přízemí (potraviny) brněnského „starého“ Tesca na ulici Dornych u nádraží. Sehnali jsme pár kamarádů, kteří s námi naplnili kapacitu osobního auta mých rodičů, se kterým jsem jezdili denně asi 60km do Brna.
Rekonstrukci Tesca zajišťoval Unistav, který si sjednával na různé práce subdodavatele (demolíční práce, výkopové práce, izolace, odvoz odpadu, atd.). My jsme pracovali pro jednu subsub…dodavatelskou firmu, která měla nastarosti brigádníky. Spolu s nami tam pod nimi dělalo ještě několik kluků z Brna a okolí.
Práce to byla velice fyzicky i psichicky namáhavá. Většinou se prováděli demolice se zbíječkami, likvidace ocelových konstrukcí rozbrušovačkami, atp. Všude byl prach, dusno, hluk a exhalace z těžké techniky pracující v uzavřeném prostoru. Dělalo se ve 12 hodinových směnách 7 dní v týdnu. Většinou se však tento čas přetahoval z důvodu plnění časových plánů. K tomu jsme ještě více jak hodinu tam a hodinu zpět cestovali autem. Spával jsem tak maximálně 5 hodin denně po celý měsíc. Za pohonné hmoty jsem utratil několik tisíc korun.
Ač to nebylo jednoduché, snažili jsme se to přežít. Měli jsme slíbeno 100,-Kč na hodinu, na což bychom u nás na vesnici dělali tak hodiny tři. Díky extrémě dlouhým směnám nám rychle naskakovali odpracované hodiny. Říkali jsme si: „na pár týdnů zatneme zuby a po zbytek prázdnin budeme už jen odpočívat a přesto si letos nadstandardně vyděláme“.
Na staveništi jsme byli přijati našimi dvěma pěkně oblečenými zaměstnavately. Spolu s námi pro ně pracovalo ještě několik „týmů“ ostřílených dělníků. Nad výkopem jsme podepsali dohodu o provedení práce (pozn.red: dohoda o provedení práce může být sjednána i ústně), s tím, že bude v kanceláři orazítkována a že ji dostaneme spolu s první výplatou (obe jsme už nikdy neviděli).
Po dvou dnech nám přijeli zaměstnavatelé na stavbu vyplatit část mzdy. Opravdu jsme dostali 100,-Kč/h, konečně jsme tomu uvěřili. Po dalších třech dnech donesli opět peníze, s tím, že nám dají vždy koncem týdne nějakou zálohu a na konci měsíce to přesně podle hodin dorovnají. Pak přišli s tím, že je nesmysl, aby nám neustále vozili peníze po troškách, že je dostaneme klasicky na konci měsíce. S koncem měsíce přišli výmluvy a termín výplaty se neustále posouval. Jelikož vše vypadalo čímdál více podezřele, přestali jsme tam po měsíci pracova. Přes veškerou snahu jsme se ke svým penězům ani po roce nedostali.
Své zaměstnavatele známe jen od vidění ze stavby, kde si nás najali. Jediným kontaktem je mobilní číslo, které už nám neberou. Nemáme kde se domáhat a urgovat svá práva. Podvedených je nás asi 15 studentů (z naší pracovní party). Na stavbu jsme jeli marně ještě několikrát.
Nyní si na místě sjednání pracovního poměru mohu stěžovat tak leda u paní v úseku chlazených lahůdek.
V přepočtu jsme tedy nakonec těžce pracovali za pár haléřu na hodinu. K tomu jsem projezdil autem, utratil za stravu, MHD či parkování několik tisíc korun. Do začátku dalšího akademického roku se mi pak stěží podařilo na dluhy z práce pro Tesco vydělat.
Ale letní brigády nejsou jen o penězích, jde i o zkušenosti. Tato životní zkušenost však byla velice hořká a tvrdá.
Mimo to jsem měl možnost poznat dělníky z východu i ruskojazyčnou mafii, která se o ně stará. Zjistil jsem, že ti podnikavější cikáni mají své dělnické firmy ve kterých pěstují zajímavé praktiky k motivaci svých romských zaměstnanců. Poznal jsem mentalitu nejen vrstevníků se zkušenostmi z kriminálu. …
I když jsem si s sebou ze strachu o majetek (mobil, hodinky, …) nosíval pouze svačinu, tak mi ji pravidelně vždy někdo v nestřeženém okamžiku ukradl!